Foto: Lucie Frantová

S akademickou malířkou Ivou Fialovou jsme se poprvé setkaly před několika lety. Byl krásný letní den a já, plná radosti z toho, že jsem ve zdraví přežila další let z Manchesteru s nízkonákladovkou, jsem se místo domů na tradiční uvítací řízek stočila na Kampu.Tam jsem potkala svou dlouholetou kamarádku a mně tehdy neznámou malíku Ivu Fialovou. Seděly jsme na břehu Vltavy, kde nám Iva  předčítala své básně ze šupíku.Nikdo z nás tenkrát netušil, že  za několik let tyto verše dostanou ocenění ve významné literární soutěži. K literatuře a básnim ma Iva Fialová  blízko uz proto, že od roku 1986 ilustrovala řadu knih. Jejím stěžejním dilem je však vedle grafiky především malba. Z pláten jejích obrazů na vás dýchají  barvy, které v sobě nesou  poutavé vnitrni  drama a živelnou energii.O tom, že Iva miluje barvy a má pro ně neobyčejný cit, svědčí i to, že na všechna  setkání  chodí vždy vkusně nalíčená. Když jsme se nedávno potkaly na Žižkově v jedné hospůdce, naše debata po chvíli od umění  zabředla právě do líčení a módy. Iva zabořila ruku do kabelky a putykou překrásně zavanul  luxusní parfém od Giorgia Armaniho. Jak jsme tam tak voněly mezi štamgasty nad pivem, bylo mi jasné, že s Ivou musím udělat rozhovor.

Kdy sis poprvé začala uvědomovat, že se chceš stát malířkou?

Uvědomovat jsem si to začala v raném dětství, ovšem byl to pro mě jen sen, nedostižná touha, a nepředpokládala jsem, že by se mi kdy splnil. Už v mateřské školce mi děti – netuším jestli v legraci nebo s obdivem – říkali akademická malířka. Já jsem to ovšem brala jako těžký výsměch. Jenže oni pak už v základní škole za mnou chodili v hodinách kreslení a škemrali, abych jim zadání úkolu rychle nakreslila, aby „úča“ neviděla, takže jsem nejednou kreslila celé třídě výkresy a sobě jsem nestihla. Naštěstí byla učitelka vnímavá a řešila to spravedlivě. Pak jsem na tyto vize nadlouho zapomněla. Nebyla jsem  dělnického původu, tatínek nebyl zrovna loajální režimu, a tak jsem před sebou neměla vidinu jakýchkoli studií. Naštěstí mě vzali aspoň na strojní školu a tam někdy před maturitou se to ve mně znovu všechno vzedmulo a tak jsem nekompromisně odešla do Prahy za svým cílem.

Jsi renesanční člověk. Píšeš mino jiné básničky, věnuješ se výuce detí v ateliéru, vytváříš sochy…

…a zpívám…..zpívám odmalička v různých pěveckých souborech.  Ze všech těch vedlejších činností mě  to baví nejvíc. Teď momentálně zpívám v souboru Canto Carso v muzikanty prošpikovaných Řevnicích.Taky jsem na stará kolena napsala několik básní, dokonce jsem s nimi vyhrála literární soutěž Art Botič, což by mne v sedmnácti, kdy se správně mají básně psát ve snu nenapadlo, ale život někdy připraví takové zkoušky, že se potřebujete ventilovat i jinak, než svým uměleckým povoláním a tak  povzbuzena svou babičkou, která mi blahé paměti psala kuchyňské recepty ve verších, zkusila jsem to taky….
Je to  takové hezké slovo „renesanční“. Já nevím…sochy patří k výtvarnému umění a tak je jako vybočení moc nevnímám. Dělám komorní keramickou plastiku, ale jen okrajově , hlavní náplní jsou velkoformátové oleje , hlubotisk, a ilustrace. To vše pak úročím při výchově mladých talentů, které ke mně chodí soukromě tvořit do mého atelieru.

Jak  prožíváš módu a mejkap?

Módu prožívám zpravidla kvartálně se změnou ročního období  a v záchvatech před vernisáží.V atelieru toho moc nepotřebuji. Pracovní oděv je v dílně daný a tak řeším spíš elegantní osobité kousky, které převážně nosím na kulturní akce, na vernisáže kolegů a v neposlední řadě vlastní vernisáže. Vlastně mám problém hezké oblečení unosit. Proto volím většinou nadčasovou módu. Může být lehce výstřední, ale nesmí překřičet mou osobu. Velmi pečlivě volím barvy. Něco občas i ušiju .Někdy to jsou i historické kostýmy dceři, která hraje ochotnicky divadlo. Samozřejmě k tomu všemu patří také líčení – střídmé líčení – podkladové krémy, oči, rty a dost.                    Foto: Lucie Frantová

Mou velkou zálibou, co se týče oděvů, je však sárí – indický ženský oděv. Vůbec nevím, kdy ve mně vlastně vznikla touha vlastnit aspoň jeden takový kus, asi někdy v dětství . Splnil se mi, až když můj muž začal jezdit pracovně do Indie. Začala jsem sárí sbírat. Dnes moje sbírka čítá cirka 100 kousků. Téměř z každého indického státu mám alespoň jeden kus. Sbírám je podle vzorů, unikátních technik tkaní a typických výšivek, nebo podle tradičních přírodních materiálů ze kterých jsou vyrobeny i  podle příležitostí, ke kterým se nosí.Sárí jsou převážně vyrobené z hedvábí nebo z bavlny. K nejvzácnějším kouskům patři komplikovaně vyráběná technika Double ikkat, jež se tká i několik měsíců a samozřejmě brokátová Benáres sárí zdobená pravým zari, což je syntetická tenoučká nitka obalená folií pravého zlata. V mé sbírce jsou zastoupena vzácná a drahá Bomkai sárí z Orissy, ručně protkávaná Baluchari sárí s vytkaným příběhem do lemů a vlečky, sárí vyrobená z muga (Moonga) hedvábí – jedinečný druh hedvábí s přirozeně zlatavou barvou, které se již dál nebarví, pouze vyšívá, i vysokogramážní kanchipuramská sárí z nejkvalitnějšího hedvábí, opět s pravým zari protkávaným zdobením.

                   Foto:Lucie Frantová

Kde čerpáš inspiraci a vnitřní sílu  k  tvorbě?

V životě okolo mě a v životě, který žiju. V každé minutě, kdy něco řeším, kdy se učím, kdy můžu pozorovat svět. V hudbě, v knihách, ve veškerém umění, které je tu okolo nás. Moc mě baví starověk, orient a evropská renesance.Samozřejmě kladu důraz i na odpočinek, klid, kdy si tříbím myšlenky. Nejlíp si odpočinu v přírodě, na horách, pryč od shonu měst. Miluji pěší turistiku, ta mě nabíjí energií.

Díky za rozhovor. (mar)

Nuda na Florenci

Iva Fialová

taškář vítr převracel papíry od svačin
kelímky od piva
a kosteleckých párků
okolo černě žíhaných vykřičníků
navěšených na křiklavém stánku
nalepil je bez příčiny
na boty
mladému hrabátku
v okousaném
až na zem dlouhém
kabátku

hrabátko mírně pod vlivem
luminujícím okem
s toxickými vlasy
a obráceným křížem
hledalo okem maně
lásky chtivé laně

políčilo na ně
magických orgií hrůzu
oční bulvy se kutálely lepkavě
pod moji blůzu
však bez dotyku těl
básníci ztrácejí múzu

a tak odjedou autobusem